Harry Potter a dávní mágové - Útok na sídlo řádu

Jakmile Harry otevřel oči, uviděl, že se nachází pořád U svatého Munga. Jeho pozice byla ale dost rozdílná od té, ve které se nacházel kvůli tomu ušlechtilému úmyslu. Ležel na posteli, záhadně oblečen v bílém nemocnickém „eráru“. Okolo něj byla, jak jinak, sněhově bílá zástěna, zpod které se ozývaly hlasy.
„… jak dlouho vám to budeme ještě povídat. Musíte varovat Jamese a Lilly…“
„My to víme Franku.“
„A to jako nic neděláte? Sakra vždyť on je zabije.“
„Uklidni se Alice.“
„Jak se mám uklidnit, když necháte Potterovi klidně zabít.“
To se ale už o problému vložil Harry: „Nejde zabít někoho, kdo už je mrtvý šestnáct let.“
Rozhovo nebo spíš hádka ihned ustaly. Zástěna se lehce roztáhla a dovnitř vkoukla nejprve Lupinova hlava, místy již s šedivým nádechem, a hned po ní o dost mladší rudovlasá hlava, která se k němu hned vrhla.
„Tohle mi už nikdy nedělej, Harry,“ sežehla ho na oko Ginny a políbila ho, „Tak to tvoje tajemství bylo tohle, jo?“
„Tak nějak,“ řekl jakmile se dostal ze záplavy rudých vlasů.
„A to si to přede mnou musel tak tajit?“
„Musel. Protože pokud by to vědělo víc lidí, než bylo potřeba, tak by to taky nemuselo vyjít.“
„Ehm, ehm. Nechci se vám do toho plést, ale tady asi hodně lidí čeká na tvoje vysvětlení,“ vmísil se Lupin.
„Musí te bejt teď? Vždyť to budu celý vykládat Řádu, tak proč bych to měl dělat dvakrát?“ řekl znechuceně Harry.
„Vysvětlovat to budeš tak jako tak, ale myslím, že bys měl hlavně Alici a Frankovi vysvětlit, o co tu jde,“ vyzval ho Remus.
„Tak dobře no,“ prohlásil znuděně mladík v posteli.
Ginny z něj neochotně slezla, aby mohl vykonat to, oč byl požádán. Když se ale Harry postavil na nohy a udělal první krok, tak se mu zatočila hlava a on padal vstříc chladné nemocniční podlaze. Před nárazem ho však zachránily Removy ruce, které ho na poslední chvíli chytly za ramena a vytáhly zpět.
„Jak je vidět, tak ještě nejsi úplně v pořádku,“ konstatoval zachránce. Z jedné strany Harryho podepřel on, z té druhé Ginny a vyšli k ostatním.
„Jak to myslíš?“ vyjel na něj bez okolku Frank.
„Tak jak to říkám, že zemřeli už před šestnácti lety,“ oznámil tvrdě Harry.
„Co to tu povídáš? Těžko můžou být mrtví, když jsme s nimi před pár hodinami mluvili,“ stál si za svým Longbottom starší.
„Možná se vám to zdá divný, ale vy tu ležíte už šestnáct let,“ řekla Tonks a dívala se na ně soucitným pohledem.
„To snad nemůžete myslet vážně? Tenhle lhář vás tu snad všehny nakazil. Říkám vám, že jsme včera s Jamesem a Lily mluvili…“
Teď už ale přetekl Harryho pohár trpělivosti: „Jak si vůbec dovoluješ mě tu nazvat lhářem. Vy si tu ležíte šestnáct let jako lemry a nevíte o světě vůbec nic. Nevíte, že jsou mrtví. Nevíte, že Voldemort byl poražen, ale znovu povstal. Nevíte vůbec nit. A když vám řeknu pravdu, tak mi tu říkáš, že jsem lhář. Varuji tě. Jestli to řekneš ještě jednou, tak ti garantuji, že si tu poležíš dalších šestnáct let.“
„A kdo vůbec si, že mi tu vyhrožuješ?“ reagoval Frank, jakmile z něj opadlo prvotní zděšení z Harryho proslovu.
„Já jsem ten, kdo tobě a tvojí ženě před chvílí zachránil prdel, tak by ses podle toho měl taky chovat.“
„O tom, kdo koho zachránil, si ještě promluvíme. Ale mě by spíš zajímalo, jak se jmenuješ? Kvůli svému jménu mi snad vyhrožuješ? Si snad jeden z těch hodných Smrtijedů jako Snape?“
„Dobře. Tak do toho varování zahrneme ještě to, že mi nebudeš říkat, že jsem Smrtijed. Jasný?“ dodal Harry už docela klidně.
„Ty nejsi v pozici, abys mi tu vyhrožoval.“
„A ty nejsi v pozici, abys mě tu urážel.“
„Nemohli byste toho nechat?“ vyzval je Remus.
„Ne dokud se mi neomluví,“ zamítl rezolutně Harry.
„Za co bych se ti měl omlouvat? Za to nehodlám poslouchat ty tvoje lži?“ udeřil Frank, ale udělal velkou chybu.
„Já tě varoval,“ konstatoval Harry.
Rukou sjel do míst, kde obvykle míval kapsu kalhot a tam schovanou hůlku, ale nic nenašel. V nemocničních erárech moc kapes není a i kdyby byly, tak by mu do ni určitě hůlku neschovali. Nad tímto zjištěním jen zakroutil hlavou. Rozevřel pravačku a hůlka, která ležela na stolku vedle jeho lůžka, mu vlétla do ruky.
Ihned s ní zamířil na Franka a řekl: „Cru…“
„Harry, to ne,“ křikla Ginn a strhla mu ruku stranou.
„Harry?“ podivila se Alice, „Ty si syn Potterových?“
„Ne. Jsem jejich dcera a musím uznat, že jsem i docela pěkná. - Pěkná je slabý slovo, ty si materiál jako prase.“
„Ano,“ oznámil zdvořilým tónem.
„Mohl bys jít trochu blíž?“
Harry tedy udělal pár kroků k její posteli.
„Jak jsem si toho mohla nevšimnout. Ta podoba. Vlasy, obličej, prostě všechno. Vypadáš stejně jako James,“ vytahovala z paměti popis jeho otce a přitom se dotýkala Harryho tváře, „Až na ty oči…“
„Ty jsou po matce,“ doplnil ji mladý Potter.
„To není možný. Pamatuji si tě jako takového malého, roztomilého klučinu,“ připomněla si Alice.
„Čas nejde vrátit zpět,“ konstatoval Harry.
„A to mě právě nejvíc sere,“ ulevil si nakonec pro sebe.
Teď si mohl Alici pořádně prohlédnou. Na to, že jí mohlo být tak okolo čtyřiceti, vypadala velmi zachovale. Hnědé oči doslova svítily štěstím a snad i nějakým druhem vděku, i když netušil proč. Očividně si nikdo z nich nepamatoval, co se minulých šestnáct let odehrávalo. Do hlavy se mu dostal obraz jedé z fotografií, které dostal v prvním ročníku. Fotku, na které je se svými rodiči a jsou evidentně šťastní. Přál si vidět Nevillův výraz, až je uvidí. To pro něj bude asi největší zadostiučinění, které se mu může dostat. Ne nějaké uznání od Rema nebo Hermiony, ne žádný vděk od Longbottomových, ale jen šťastný výraz celé rodiny. To on nikdy nezažil a ani nikdy nezažije. On měl tu smůlu, že si ho vybral Pán zla. To on musel ztratit rodiče a jejich oporu, aby mohl porazit zlo a zachránit tak kouzelnický svět. V očích se mu zaleskly slzy. Nebyly to ale slzy bolesti. Byly to slzy smutku. Smutku z toho, že jednomu pomohl a jemu pomoct nikdo nemůže. Nijak.
„Co se dějě, Harry?“ vytrhl ho z vlastních myšlenek Aličin hlas a její dlaň, která mu setřela slzy.
„Nic. Jenom jsem se zamyslel,“ odvrátil rychle zrak a pokusil se vstát z lůžka.
V tom mu však musel pomoct Remus, jinak by se poroučel na podlahu.
„Tak ty ses k tý skupině lhářu taky přidala?“ obořil se na manželku Frank Longbottom.
„Sakra, Franku, co chceš jako důkaz toho, že mluvíme pravdu,“ křikl Remus, který byl už dost vytočený, „Víš co? Teď se pěkně sebereme a dovedeme vás do Godrigova dolu. Jsem zvědavý, jak budeš reagovat potom. Od léčitelů máme dovoleno vás odvést, tak v tom nevidím nejmenší problém.“
„Co myslíš, Harry, zvládneš se přemístit?“ obrátil se na mladíka.
„Jo. Ale nebudu za sebe ručit,“ oznámil Harry s úsměvem na rtu.
„Dobře. Někdo tě s Ginny přemístí na ústředí. A jestli bys byl tak laskavý, tak na nás počkáš v salónku. Budeš nám muset pár věcí vysvětlit.“
„Já je tam odvedu, Reme,“ nabídla se Tonks.
„Ale vždyť já se dokážu…“
„Harry, pamatuj na to, že ještě nemáš složený zkoušky. Pokaždé, když ses někam přemístil, tak to musel Arthur žehlit.“
„To mě mrzí, ale…“
„Nechci se s tebou zase hádat. Prostě to udělej tak, jak jsem ti řekl,“ zakončil bezvýznamnou debatu Lupin.
„Tak pojďte,“ vyzvala je Nymfadora a pokynula směrem ke dveřím.
Harry se jen neochotně pohnul z místa a o Ginny platilo to samý. Jakmile prošli dveřmi, tak se za nimi hned zavřely. Sešli po schodech do átria, minuli několik kouzelníků, několik léčitelů, kteří debatovali jen a jen o zázračném uzdravení manželů Longbottomových, vyšli před nemocnici a přemístili se přímo před Hlavní štáb Fénixova řádu.
„Harry, to bych nedělala,“ oznámila Tonks, když chtěl vzít Harry za kliku, ale bylo už pozdě.
Jakmile se dotkl dveří, kouzlo, které chránilo dveře, ho odhodilo zpět takových pět metrů.
„Si v pořádku?“ vrhla se k němu hned Ginn.
„Jo. Ale jestli se to stane ještě párkrát, tak si opravdu najdu nějaký kouzlíčko, aby to prolomilo,“ konstatoval rozladěně a vyskočil na nohy.
Sice se u toho ještě trochu zmotal, ale celkem dobře to ustál. Tonks se na něj jenom usmála, přišla ke dveřím, něco zašeptala a ty se otevřely. Harry s Ginny tedy vstoupili a zamířili hned do salónku. Zaslechli ještě zavření dveří, poté staré známe prásknutí od přemístění a Tonksová byla pryč. Harry hned zamířil do salónku, kde se pohodlně rozvalil na pohovce. Hůlkou zapálil oheň v krbu, pohodlně se rozvalil a začal dělat svou oblíbenou činnost. Začal se dívat do plamenů. Děsně ho to uklidňovalo. Jako by z něj ten oheň vyplavil všechnu bolest. Všechen stres. Všechen smutek z něj vždycky dokázal zmizet. Stejně se dokázal odreagovat u pozorování hvězd, ale to šlo momentálně dost špatně.
„Hned, jak jsme přišli, zapadl sem a zase se dívá do ohně. Nic neřekl, jenom sedí a pozoruje plameny,“ vyrušil ho Ginnin hlas.
„Dobře, tak když už mě nenechaj spát, tak ať mě nechaj dělat aspoň tohle,“ ulevil si Harry a neochoně pohlédl směrem, odkud čekal přítomnost příchozích.
Za pár vteřin se ve dveřích objevila Ginny s Hermionou a Ronem. Rudovláska si šla hned sednout vedle Harryho a Hermiona s Ronem si sedli do křese naproti nim. Oba ho probodávali pohledem.
Chvíli to Harry snášel dobře, ale za několik okamžiků vybouchl: „Co se na mě díváte jako na vraha?“
Nic neřekli.
„Co? To vám nestojím ani za debilní odpověd?“
„Jak si jenom mohl, Harry?“ začala Hermiona třesoucím se hlasem
„Co jak jsem zase mohl?“ obořil se na dívku.
„Neřvi na ní,“ vystřelil Ron z křesla.
„Nevzpomínám si, že bych se tě teď na něco ptal,“ zpražil ho Harry.
„Jak si mohl,“ zopakovala Hermiona svou předešlou otázku, „Vždyť se nemohli bránit. Jenom tam leželi a ty si je…“ zbytek už nedořekla, protože jí zklamal hlas a ona se rozbrečela.
„Co?“ zarazil se mladý Potter nad větou své spolužačky.
„Sakra, vzpamatuj se, chováš se jako Smrtijed. I když ne. Smrtijedi nezabijí bezmocné,“ zvýšil hlas Ron.
„Tak řekne mi někdo, o co tu jde?“ nedocházelo Harrymu.
„Víš, Harry, on nikdo jiný neví, co si přesně udělal. Když všichni odešli, tak tu zůstala jenom mamka a ještě asi dav členů Řádu. A já se jí uprosila, abych mohla jít za ostatními. Sice se vyptávala, ale když chceš, tak jde všechno. Hold se mnou ale musela j…“
„Jde o to, že si zabil Longbottomovy,“ křikla Hermiona plačtivě, „Jak se teď budeš moct podívat Nevillovi do tváře.“
„Úplně v pohodě,“ konstatoval Harry.
„Cyniku,“ ulevil si Ron a měl co dělat, aby se po něm nevrhl.
„Já jsem je totiž nezabil.“
„To si z nás děláš blázny? Hermiona tě slyšela, jak si říkal, že bude lepší, když nebudou trpět.“
„To jsem říkal. Ale je velký rozdíl v tom, když řeknu, že bude lepší, když nebudou trpět a nebo když řeknu, že je jdu zabít,“ bránil se Harry.
„Jestli ty v tom vidíš rozdíl, tak já ne,“ stál si za svým Ron.
„Dobře. Tak zase názorná ukázka. Ginn mohla bys prosím tě skočit do kuchyně pro nůž?“ vyzval rudovlásku.
„Jasně,“ přikývla dívka a odcupitala ze salónku.
„Co chceš udělat?“ vyvzlykla Hermiona.
„Nech se překvapit,“ odbil jí Harry.
Za pár okamžiků se vrátila Ginny i s „výbavou“. Podala ho hned Harrymu a ten s ním udělal přesně to, co měl v plánu.
„Musím to udělat takhle, protože pokud říznu sebe, tak to nebude mít žádnej účinek. Neboj se, vyléčím to dřív, než to začne bolet. Slibuji,“ konejšil mladík dívku, která nad jeho nápadem moc nadšená nebyla.
„No dobře, když myslíš,“ vysoukala smutně a hodila na něj psí oči.
„Co budu muset ještě udělat, aby mi lidi věřili,“ vypustil jednu ze svých myšlenek a řízl Ginny jemně do dlaně.
Rudovláska jen sykla bolestí a hned jí z rány začala téct teplá sytě červená krev. Hermiona vykřikla zděšením, Ron vypadal, jako by měl každou chvíli omdlít, protože mu zjevně pohled na krev neděl moc dobře. Harry však vypadal naprosto vyrovnaně a snad se i trochu jejich výrazy bavil.
Když Ginnina krev začala odkapávat na podlahu, vyměnil nůž za hůlku a pronesl: „Medico.“
Z hůlky mu vytrysklo zlaté vlákno, které se spojilo s ránou a během vteřiny jí zacelilo. Ron s Hermionou na to koukali s otevřenou pusou.
„Tys, ji… tys…“
„Jo. Vyléčil,“ bavil se Harry strašnou vyjadřovací schopností spolužáka.
„Harry, ty dokážeš vyléčit jakýkoliv zranění?“ zajímala se Hermiona, která k této problematice měla dost blízko.
„Jo. Úplně všechny, kromě…“
„Kromě čeho?“
„Kromě mých vlastních.“
„Aha, tak proto sis tu spáleninu nemohl vyléčit,“ uvažovala Hermiona.
„Vy o tom víte?“ vykulil oči Harry a velmi nenápadně se pokusil schovat pravačku za záda, i když pravděpodobnost, že jí nepostřehli při gestikulaci byla nulová.
„Jo. Vědí. Já jim o tom řekla,“ poznamenala Ginny a v jejím hlase byl nádech provinilosti, „Ty se zlobíš?“
„Ne, ale chtěl jsem jim to říct sám.“
Nastalo asi pěti minutové ticho, ve kterém si Harry vychutnával svůj vnitřní pocit vítěztví, Ginny se k němu tulila víc než bylo zdrávo a Ron s Hermionou si všechno ukládali do těch správných „šuplíků“.
„Takže ty si je celou tu dobu chtěl vyléčit?“ ujistila se dívka v křesle.
„Ne. Šel jsem se na ně podívat a zahrát si s nimi šachy,“ řekl ironicky Harry, „Jasně, že jsem je šel vyléčit.“
„Proč si tedy ale utíkal?“ zajímal se Ron.
„Protože náš „milovaný“ Fenixův řád jaksi stanovil, že budu muset mít pořád za zadkem nějakého poskoka, který na mě bude dávat pozor jak tady, tak i v Bradavicích.“
„To znamená, že se vracíš do školy?“ zkusil to Ron.
„Nic takovýho jsem neřekl. A oni to zřejmě ještě nevědí,“ zamítnul Harry.
„Ty se tedy s námi nebudeš vracet?“ strachovala se Ginny.
„Ne nebudu. Já mám na práci ještě dost záležitostí, který musím udělat, a škola by mi v tom dost podstatně bránila. Pokud to půjde dobře, tak si školu dodělám až zničím Voldyho.“
„A pokud to půjde špatně?“
„Tak už školu nebudu potřebovat,“ zakončil Harry dost tvrdě tuto bezvýznamnou debatu.
„Nemůžeš ale školu takhle…“
„To ale není možný. Mně připadá, že když jsme s nimi mluvili naposledy, tak to bylo včera,“ přerušil je hlas z haly.
„Já ti s tímhle nepomůžu, Franku. Vy jste jediný případ, kdy se někdo dostal do normálu potom, co se…“
„Já vím.“
„Takže nám už věříš?“ tázal se hlas, který mohl patřit Tonksové.
„Co jiného mi zbývá,“ konstatoval Frank.
Jakmile Franka s Alicí spatřili Ron s Hermionou, vypadali, jakoby se o nepokoušel infarkt.
„Vidíte, že jsem nekecal,“ konstatoval pobaveně Harry.
„Ahoj,“ kývl na ně Remus, „Je dobře, že jste tu. Měli by jsme vám něco říct.“
„A… a… ale jak je… jak je to možný,“ koktal Ron.
„To by vám měl vysvětlit tady Harry,“ přehrál Lupin rozhovor na někoho jiného.
„Už se stalo,“ oznámil černovlasý mladík a pohladil Ginny po ruce.
„Zase názorný ukázky?“ rýpl si Lupin a pohybem hlavy upoutal pozornost na nůž u Harryho nohou.
„Oni nejdřív mysleli, že jsem šel Franka s Alicí odrovnat, tak jsem je musel nějak přesvědčit. A když jsem jim řekl, co jsem tam opravdu dělal, tak mi jaksi nevěřili, proto sem je musel přesvědčit.“
„Harry, tohle jsou tvoji přátelé?“ šeptla mu do ucha Alice, která se k němu dostala co nejblíže a se zájmem si prohlížela chlapce a dívku v křeslech.
„Pardon, já na to jaksi zapomněl,“ vyskočil na nohy a ujal se velmi těžké role přestavení, „Takže pane a paní Longbottomovi, tohle je Hermiona Grangerová a Ron Weasley. Rone, Hermiono, tohle jsou manželé Longbottomovi.“
„Těší nás,“ řekla zaskočená Hermiona a s Ronem k nim natahovali pravice.
„Nás také,“ usmála se Alice a všichni si navzájem potřásli rukama.
„A, Harry, jaképak pane a paní Longbottomovi, normálně nám tykej,“ nabídl Frank.
„Dobře, jak chceš, Franku,“ přijal Harry a potřásl si s ním rukou, Alici políbil na tvář.
„Tak, když teď máme nutné představení za sebou, mohli byste nás tu nechat Rone, Hermiono a Ginny o samotě?“ vyzval Remus.
„Jasně,“ přitakala poslední jmenovaná a odkráčeli ze salónku.
Jakmile zaslechli zvuk zavírajících se dveří, spustil znovu Remus: „Takže bys nám měl vysvětlit pár věcí.“
„Dobře,“ konstatoval Harry znuděně, „A co to bude?“
„Nejdřív by to asi mělo být, proč si sám opustil Ústředí?“
„Počkej. Mě nějak špatně slouží uši. Mohl bys tu otázku zopakovat?“
„No. Chceme vědět, proč si sám opustil Ústředí.“
„To nemyslíš vážně? Já tady Frankovi a Alici zachráním život a ty se mě ptáš, proč jsem tam šel sám? Si děláš srandu, ne?“
„Ne to myslím smrtelně vážně. Ty musíš pochopit, že pokud bys to řekl nám, tak bychom ti dělali doprovod…“
„Ale, Remusi. Sám přeci víš, že pokud někam jde větší počet lidí, tak se na to většinou přijde,“ zamítl návrh Harry.
„A ty myslíš, že se teď na to nepřijde?“ hádal se Lupin.
„Samozřejmě že jo, protože jste si museli hrát na záchranný komando.“
„Popravdě řečeno to nemělo být záchranný, ale trestní komando, pane Pottere,“ zapojil se Moody.
„Cože? Jaký trestní komando?“ zjišťoval nevěřícně Harry.
„A co jsme si podle tebe měli myslet, když tě Harmiona slyšela, že…“
„To už jsme si vysvětlili U Munga. Ale mě by spíš zajímalo, jestli vůbec někoho napadlo to, co jsem tam chtěl opravdu dělat?“ přerušil Rema Harry.
Remu, Tonksová, manželé Weasleyovi, Moody a bradavická ředitelka se tak nějak divně zavrtěli na židli, že to Harrymu došlo docela rychle.
„To mě opravdu zajímá, jak jste si mohli myslet, že bych dokázal zabít rodiče svýho vlastního spolužáka. Navíc když se nemůžou bránit. Smrtijeda zabiji bez milosti, ale tohle je hyenismus a to je ještě hodně slabý slovo. Mysleli jste si, že jsem takový idiot a nechám se jenom tak pro zábavu zavřít na doživotí do Azkabanu? Reme, myslím, že mě znáš na tolik dlouho, tak bys mohl vědět, že tohle bych nikdy neudělal,“ vyléval si srdce mladík
„Promiň, Harry. Ale když nám řekla Hermiona o tvém odchodu, tak jsme se tam chtěli prostě co nejrychleji dostat. Mysleli jsme si sice, že jim chceš něco udělat, ale asi každý věřil, že je to jenom nedorozumění,“ hájil se vlkodlak.
„Reme, já nejsem blbej. U Munga sem viděl vaše výrazy. Snažil jsem se v nich nají aspoň něčeho, co by mi říkalo, že jste mě tam nepřišli zastavit. Nenašel jsem nic. Vůbec. I když jsem se snažil, ve vašich očích bylo jen odhodlání mě zastavit,“ stěžoval si Harry.
Lupin mu na to nic neřekl, ale slova se ujala McGonagallová: „Pane Pottere, nejsme tu proto, aby se konzultovalo chování jednotlivých členů Řádu. Vy jste udělal chybu a my jsme jí chtěli tak nějak napravit.“
„Odpusťte, paní ředitelko, ale jak můžete brát za chybu to, že jsem tady Longbottomovým pomohl vrátit se mezi živé?“ nechtěl změnit svůj postoj k celé věci Harry.
„Mezi živé?“ podivil se Frank.
„To byla jen metafora,“ konstatoval Harry, „Myslím, že bychom tohle měli nějak kulantně zakončit. Máte v úmyslu mě zase potrestat za dobrý skutek?“
„Harry, my tě nechceme tresta za to, že si nám zachránil dva členy. Ale musíš si uvědomit, že nějaké věci musíš dělat jen s vůlí Řádu.“
„Dobře. Vy mě tedy nepotrestáte za jejich záchranu, ale za to, že jsem překonal tu vaší směšnou bariéru, i když ne doslova, ale dokázal jsem se tady odsud dostat. To vás tedy nejvíc štve.“
„Nám je jedno, že si se tam dostal, ale musíš pochopit, že takovéhle věci nemůžeš dělat sám. Co kdyby tam na tebe čekali Smrtijedi?“ vysvětloval Remus.
„Ty sám nejlíp víš, že mě se nic stát nemůže, teda aspoň od Smrtijedů nic. Lucia Malfoye jsem si po prvním Taletu dal úplně v pohodě a to je Voldemortův nejlepší Smrtijed. A teď je můj nárůst síly daleko větší. Nemyslím si tedy, že by mi mohl nějak ublížit Smrtijed,“ odkazoval se Harry na svou sílu.
„Nezdá se ti to, co říkáš, dost namyšlený a sebevědomý?“ obořil se na něj Lupin.
„Ne. Já jenom říkám pravdu. Jsem si jistý, že pokud Voldy nepřijde na nějakou novou hezkou kletbičku, tak se jich nemusím bát. Ale pokud se vám zlíbí mě potrestat, tak prosím. Já od vás přijmu jakýkoliv trest.“
„Pane Pottere, jsem ráda, že si tak věříte, ale pamatujte, že to, co děláte, se neslučuje s vnitřními stanovami Fénixova řádu. Může se proto stát, že pokud budete chtít být jednou jeho součástí, tak vaší žádosti nebude vyhověno, pouze pro vaše povýšené chování k takovýmto problémům,“ vybalila na něj Mcgonagollová.
„Pokud vy mě do Řádu nebudete chtít, já se doprošovat nebudu,“ zakončil rezolutně Harry.
„Jak chcete. V tom případě můžete jít,“ vyhodila ho slušně McGonagallová.
Harry se bez jediného slova zvedl a svým vyrovnaným, sebejistým a možná i povýšeným krokem opustil salónek.
Když byl mezi dveřmi, otočil se ještě na Rema s ostatními a řekl: „Hold cesta do pekla je dlážděna dobrými skutky.“
Poté už zamířil do svého pokoje. Chtěl být chvíli sám. Měl sice v úmyslu zajít za Ginny, ale tento rozhovor mu dost změnil plány.
„To snad není možné. Tohle chování se nedá tolerovat,“ začala bradavická ředitelka hned po Harryho odchodu.
„Minervo, musíme pochopit, že teď prožívá dost těžké období. Ten nárůst moci je pro něj něco nového a on se podle všeho s tím dost špatně vyrovnává. Vsadím všechno, co mám na to, že až u něj Talentus skončí, bude stejný jako dřív,“ zastával se Harryho Lupin.
„Reme, ty si říkal Talentus?“ vložila se do toho Alice.
„Jo.“
„Talentus resurrectionis?“
„Jo. Ty o tom něco víš?“
„No… Když jsme naposledy mluvili s Jamesem a Lily, tak nám říkali něco o tom, že pokud by je našel a Harry by přežil, tak mu pomocí Talentu chtějí předat svou energii. Velice podrobně nám to vysvětlili a také nás upozornili na to, že se Harry může dost změnit v chování. Věděli, že pokud to udělají, bude více než pravděpodobné, že Voldemorta zabije,“ zamyslela se Alice.
„Takže oni to plánovali dopředu?“
„To nedává smysl,“ přisadila si bradavická ředitelka.
„Proč by to ale nedávalo smysl, Minervo?“ zastal se Frank své ženy.
„Protože by museli vsadit na chování Pána zla a to je, jak všichni víme, dost nevyzpytatelné. Už jenom to, že by nesměl chtít zabít jednoho z nich nedává smysl.“
„Minervo, všichni víme, že Voldemort je sice zabiják a pro kletbu smrti nechodí daleko, ale co víme, tak ty, které zabil, zabil za nějakým účelem,“ začal se hádat Frank.
„To zní, jako by ses ho snad zastával,“ sjela ho McGonagallová.
„Já se ho nezastávám, ale podle Jamese chtěl zabít jenom všechny z Nebelvírova rodu a pokud víme, tak do toho Lily nepatřila.“
„Mám ještě nějaké povinnosti v Bradavicích. Uvidíme se na schůzi,“ zakončila Minerva a nějak až moc rychle vypadla z baráku.
„Co to do ní vjelo?“
„Nevím. Takhle se chová od Brumbálova pohřbu. Já se jí ani nedivím,“ konstatoval posmutněle Lupin.
„Já jsem vždycky Albusovi říkala, že důvěřuje špatným lidem,“ zakroutila hlavou Alice.
„To snad všichni. Pamatuješ Jamese? Ten proti němu byl od samého začátku. Nechtěl se v bitvě spolehnout na člověka, který už jednou svůj názor projevil. A u Snapea to bylo přidání se k Voldemortovi,“ řekl Remus.
„A to si to Albus od nikoho nenechal vysvětlit?“
„My, kteří jsme ho zažili ve škole, jsme byli hned proti, ale Snape prý Albusovi předložil jasné důkazy toho, že jako Smrtijed už skončil.“
„To by mě zajímalo, co to bylo.“
„Nás to zajímalo taky, Alice. Hučeli jsme do Albuse dost dlouho, ale nic nám neřekl. Vždy nám řekl jenom to, že mu důvěřuje, a to je všechno.“
„Hele, Reme, kde má Harry pokoj?“ přerušil jejich rozhovor Frank, který až doteď se jakoby utápěl ve svých myšlenkách.
„Harry? Pokoj? Proč?“ hrál blbého tázaný.
„Chci mu tam dát vánoční dárky a flašku vodky,“ řekl s úsměvem Longbottom.
„Tak to jo. Po schodech nahoru a třetí dveře zleva. Hlavně si to nespleť. Mohl bys přijít do pokoje Hermiony a to by nemuselo dopadnout dobře.“
„Proč, prosím tě?“
„No… Jak bych to řekl. Ona s Ronem Weasleym chodí a ten v jejím pokoji tráví až moc času.“
„Je mi to jasný,“ zakončil usmívající se Frank a s Alicí se vydali ke schodišti.
„Jo a, Franku?“ zastavil ho ještě Remus.
„No?“
„Klepej.“
„Počkej, ty mi chceš říct…“
„Já nic neříkám. Jenom tě upozorňuji na to, abys nezapomněl zaklepat.“
„Dobře.“
Harry seděl ve svém oblíbeném křesle, nohy na psacím stole, ruce za hlavou a díval se z okna na krásný den venku. Takhle trávil čas pokud nebyl se svými přáteli nebo hlavně s Ginny. V hlavě mu všechno šrotovalo, ale nejvíc ho žrala jedna „zásadní“ myšlenka.
„Tak teď mi něco vysvětli. - No a co zase? - Když vezmeme v úvahu to, že nemůže Snape Voldymu říct o poloze Řádu, co mu brání v tom, aby sem Smrtijedy přivedl? - Cože? - No přísahu tím neporuší. Nikomu o tom neřekne a Smrtijedi se sem budou moc krásně dostat. - To si snad děláš srandu? - Ne. Uvažoval jsem nad tím dost dlouho a tohle mi připadá jako ideální způsob, jak se dostat dovnitř. - Ty vole, tak to jsme víš kde. - Jo vím a ani trochu se mi to nelíbí. - Budu si muset promluvit s Remem, aby přestěhovali Řád. A to co nejrychleji. To je to nejlepší, co bys mohl udělat.“
Jeho velice plodný rozhovor však přerušilo zaklepání.
„Jak vidím, tak už se opravdu naučili lidi klepat,“ konstatoval pobaveně Harry, „Dále.“
„Franku, Alice,“ pokynul na příchozí.
„Ahoj, Harry, mohl bych si promluvit?“ začal Frank ztěžka.
„Klidně,“ prohodil s úsměvem Harry a ukázal na dvě křesla.
„Já… nevím, jak bych měl začít,“ řekl Frank, když s manželkou seděli naproti Harrymu.
„Začni tak, jak to bude nejlepší, miláčku,“ obrátila se na něj Alice.
„Víš… Já jsem tohle nedělal hodně dlouho, tak mi to možná nepůjde.“
„V pohodě, Franku. Jenom řekni to, co máš na srdci,“ usmál se na něj Harry.
„Tak dobře. Já bych… no asi bych… prostě bych se ti chtěl omluvit,“ vykoktal ze sebe Frank a evidentně mu to dalo hodně zabrat.
„Ty? Omluvit mně? A za co, proboha?“ dělal blbého Harry a vychutnával si ten pocit vnitřního vítězství.
„Ty víš. Za to, jak jsem po tobě vyjel u Munga.“
„Ale to přeci není vůbec důležitý.“
„Možná pro tebe, ale pro mě je. A to dost. Já nepatřím mezi ty, kteří nedokážou uznat svojí chybu. A já ji udělal. Můžeš mi to odpustit? Já neměl jsem tě tam takhle urážet. Byla to ode mě blbost. Samozřejmě že mi to připadalo uhozený, tím ale nechci říct, že bys na tom měl nějaký díl viny. Když mě ale Remus vzal k domu tvých rodičů, uvědomil jsem si, že si mi celou dobu říkal pravdu.“
„Ty vole, ten by mohl hrát v nějakým slaďáku. - Proč myslíš? - No jenom to poslouchej. Kdybych byl ženská, tak bych se snad i rozbrečel. Vůbec bych se nedivil, kdyby Alici uhnal na svoje omluvy.“
„Nech to už plavat. Důležitý je, že mi to vyšlo a jste oba v pořádku,“ chtěl to Harry zakončit, ale nahrál jim tím přímo na smeč.
„No a proto jsme tu taky,“ zapojila se Alice.
„Pro co?“
„Chceme ti poděkovat za to, co si pro nás udělal. Já vím, že ať pro tebe uděláme cokoliv, bude to pořád málo.“
„Ale, Alice, já od vás nic nechci. Já jsem to udělal rád. Víte, mě už nebavilo poslouchat Nevilla, jak si permanentně vymýšlí nějaký výmluvy, jenom proto, aby nám nemusel říct to, že s vámi vlastně nikdy na žádných prázdninách nebyl. Že když vás vidí, tak jenom koukáte do stropu a nevnímáte ho. Prostě jsem udělal dobrý skutek a za ten od vás nic chtít nemůžu.“
„Ale něco musíš chtít. Něco, co by ti udělalo radost,“ pronesl Frank.
„Něco by tu bylo, ale to nedokážete splnit,“ řekl Harry, zvedl se z křesla a přešel k oknu.
„Povídej. Řekni cokoliv.“
„Chtěl bych mít zpátky tátu a mámu,“ pípl posmutněle.
„Co blbneš, vole. Celý život si s tím dokázal žít a teď začínáš blbnout. - Já jsem se s tím smířil, ale teď se to nějak vrátilo. Jak jsem je zachránil, tak mi došlo, že jsem zase sám. - Sám? Jak to myslíš, sám? - No dřív jsme na tom byli s Nevillem stejně. Oba dva nás zasáhla Voldemortova hrůzovláda, jak to šlo nejvíc. To jediný mě uklidňovalo. Ale teď. Teď jsem zase sám. Nevillovi jsem vrátil to nejcennější a to lásku rodičů a tu mě nikdo nevrátí. - Vždyť máš ale přátele. To je tvoje rodina. Weasleyovi tě berou jako vlastního syna. Hermiona to je něco jako tvoje sestra. A Ginny? Od té bys měl čerpat lásku. To ona tě drží nad vodou. - To je sice všechno možný a hezký, ale nikdy jsem nezažil matčino objetí nebo tátovo kamarádský poplácání po zádech a to se nikdy nezmění.“
Alice k němu přistoupila a objala ho: „Harry, je nám strašně líto, co se stalo Jamesovi a Lily, ale ty sám víš, že to nejde. Je snem každého kouzelníka dokázat oživit mrtvé, ale nejde to. Já bych je taky měla ráda na tomhle světě, ale oni zaplatili daň za to, že ty žiješ a tak to taky musíš brát.“
„Právě. Celý život jsem se s tím smířil, ale jak jsem Nevillovi vrátil vás, tak se to ve mně zase otevřelo.“
„Ale vždyť máš Weasleyovi? Co jsem slyšela, tak ty tě berou jako vlastního.“
„Já to vím a cením si toho, ale pořád to nejsou naši.“
Nastalo krátké ticho, které Harry s Alici strávili pohledem z okna na letní ulici a Frank je pozoroval dost smutným výrazem. Harryho slova na něj zapůsobila daleko víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Chtěl tomu chlapci pomoct, ale nevěděl jak. On ho zachránit dokázal, ale sám nevěděl, jak mu to oplatit.
„Vlastně je tu něco, co byste pro mě mohli udělat,“ přerušil ticho Harry, „Musíte Rema přesvědčit, aby dal přestěhovat Řád.“
„Přestěhovat Řád?“ divila se Alice.
„Jo. Neptejte se mě proč. Prostě ho zkuste přesvědčit.“
„Ale proč to nezkusíš ty?“
„Alice, pokud to zkusím já, tak na mě nedá, ale vás by poslechnout mohl. A pokud ne, tak já vám s ním pomůžu.“
„Počkej, Harry. Takže ty chceš přestěhovat celý Fénixův řád?“ ujišťoval se Frank.
Mladík přikývl.
„A víš kam?“
„To sice nevím, ale mám v plánu nechat opravit dům rodičů, takže by mohl jít eventuelně tam.“
„Dobře, i kdyby jsme ho přemluvili, aby se sídlo Řádu přestěhoval do Godrikova dolu, tak víš vůbec, jak dlouho by se dům opravoval? I pokud bys používal pouze kouzla a nemakal na tom manuálně, tak by ti to trvalo několik měsíců a to nemluvím o tom, že by si musel okolí zabezpečit kouzly, aby nebyla vidět oprava, protože Smrtijedi by si na 100% domysleli, že se tam něco chystá a než by jsme skončili, tak by na nás zaútočili.“
„Tak to je dost velká čára přes rozpočet?“ konstatoval smutně Harry.
„A nešlo by to u nás, Franku?“ otázala se Alice manžela.
„No vidíš. Na to jsem úplně zapomněl. Nevím, jestli se náš dům za ty roky změnil, ale každopádně jedno místo by tam bylo. Nevadilo by ti to, Harry?“
„Ne vůbec. Hlavně že už nebude tady.“
„Samozřejmě, že až by byl dostavěn tvůj dům, tak bychom sídlo Řádu přesunuli k tobě.“
„Musíme ale začít hned.“
„Proč myslíš? Co nám říkal Remus, tak všichni byli vázáni neporušitelnou přísahou. Takže ani Snape by nemohl Voldemortovi říct, kde se nachází.“
„Kdo mluvil o tom, že by to řekl. Pokud vím, tak sem má normálně přístup. Takže by si sem mohl klidně vzít svoje kamarády Smrtijedy a jít na přátelskou návštěvu.“
Frank s Alicí se na sebe vyděšeně podívali. V jejich očích byl poznat jasný strach a obavy, ale i trocha touhy po odplatě.
Harry ten pohled vycítil a doporučil: „Neradil bych vám bojovat, pokud by se něco strhlo.“
„Jak to myslíš?“ obořil se na něj Frank.
„Neberte to osobně, ale byli jste šestnáct let mimo a je klidně možný, že se do toho budete muset zase dostat.“
„Myslíš?“
„Ne. Jsem si jistý.“
„Tak uvidíme,“ poznamenal Frank pobaveně.
Vytáhl z kapsy u kalhot hůlku a namířil s ní na polštář perfektně položený na posteli: „Accio polštář.“
Ona rudá podložka pod hlavu se mírně vznesla a explodovala. Celý pokoj byl najednou zahalen bílým oblakem peří.
„Skvělý úder,“ poznamenal sarkasticky Harry a měl co dělat, aby se neudusil smíchy.
Vyfasoval za to od Franka jeden pěkně vražedný pohled.
„To snad není možný,“ řekl ohromeně Longbottom.
„Jak vidíš tak je. Takže pokud vám můžu radit, tak jestli se tady něco semele, tak do toho nezasahujte.“
„To snad ne…“
„Já myslím, že radši půjdeme za Remem,“ zastavila bublajícího manžela Alice a urychleně opustili pokoj.
Harry si přivolal hůlku, protrhl s ní vzduch a na posteli se objevil zcela ten samý polštář a peří zmizelo.
„Hold, komu není rady, tomu není pomoci,“ konstatoval s úsměvem na rtu, „Jsem na tebe chlapče zvědavý, ale opovaž se, jestli ti budu muset zachraňovat krk znovu.“
Než však stačil říct něco dalšího, ozvalo se další zaťukání.
„Dále,“ řekl bez zájmu.
Než se však stačil podívat, kdo to je, nutno říct, že opravdu nikam zvlášť nechvátal, mu kdosi zakryl oči.
„Kdo je?“ uslyšel sametový hlas zrzky, která si přes velké obtíže získala jeho srdce.
„Dobře, tak kdo by to mohl být?“ položil sám sobě filozofickou otázku, „Hermiona?“
Nic se neozývalo.
„Ok. Tak Hermiona evidentně ne. Ginny taky ne. Elizabeth?“
Až na lehké vyprsknutí a dusivý smích nic nenarušilo rozprostřené ticho.
Pak zkusil něco, co podle něj by mohlo určitě zabrat: „No jasně, Fleur.“
„Cože? Fleur?“ vybuchla zrzka.
„Jé, Ginny, to je náhoda, tebe bych tu opravdu nečekal,“ řekl ironicky a zářivě se na ní usmál.
„Nezamlouvej to. Co máš s Flekem?“ zuřila dívka a v očích se jí nebezpečně blýskalo.
„Prosím tě, co bych s ní asi tak měl mít. Ty vážně nerozumíš srandě?“
„Tohle měla být sranda?“
„Jo, měla. Přeci bych si nemohl splést tvůj sametový hlas s nějakým jiným.“
„V tom případě dost blbá,“ zařvala na něj Ginny.
„Ty snad žárlíš?“
„Řekni mi na koho? Na tu ušišlanou Francouzku? Ta mi nesahá ani po kolena.“
„Ježíš, přeci tu nebudeš zuřit jenom kvůli tomu, že jsem si z tebe trošku vystřelil.“
„Já nevyšiluju,“ sjela ho hystericky zrzka.
„Jo… to si mi teď předvedla,“ připustil sarkasticky Harry.
„Dobře… když vyšiluju, tak tady taky nemusím být,“ zakončila Ginny svou velmi krátkou návštěvu a během vteřiny po ní zůstala jen rána od prásknutí dveří.
„Ty vole. Tak tohle bylo hezký,“ konstatoval udiveně a ještě víc se stáhl do křesla.
Seděl tam tak možná ještě pět minut, než se mu začala klížit víčka a on se propadl do hlubokého spánku. Když otevřel oči, nacházel se opět v tmavé chladné místnosti Pána zla. Na stěnách byly pochodně, které ztěžka mohly osvětlit kruh Smrtijedů uprostřed. Mezi nimi, na trůnu z temného mahagonového dřeva, seděl usmívající se Voldemort.
„Mí nejdražší,“ oslovil je rádoby přátelským tónem, „Již brzy zničíme ten spolek bezvěrců. Přišel jsem na způsob, jak se dostat do hlavního sídla Fénixova řádu. Se Severusovou pomocí budeme moct prorazit všechna kouzla, která tam ten hlupák Brumbál dal, v domnění, že ta ochrání jak Řád, tak i Pottera.“
„Mistře, myslíte, že tam Potter bude také?“ zeptal se odvážně jeden ze Smrtijedů.
„Kdybych to nevěděl, tak bych tam nechodil, hlupáku. Až se tam dostaneme, tak si zabijte koho chcete, ale ať vás ani nenapadne pokoušet se vztáhnout ruku na Pottera. Toho budu ještě potřebovat.“
„Odpusťte, pane, ale Potter za poslední dobu velmi zesílil, je možné, že i pro vás…“
„Crucio,“ zaburácel Voldemort a Lucius Malfoy se začal svíjet pod kletbou, která se nepromíjí, „Jak si vůbec můžeš dovolit pochybovat o mé moci. Já jsem ten největší kouzelník, který kdy žil, a ty mě chceš srovnávat se sedmnáctiletým studentem? Kdybys nepatřil mezi mé nejvěrnější a již mnohokrát mi neprokázal své služby, byl bys hned mrtvý.“
Po účincích kletby se „blonďák“ zvedl a zařadil na své místo, hned vedle Belatrix Lestrangeové.
„A ještě na konec. Luciusi a Bello, pokud i tentokrát zklamete, tak mi radši nechoďte na oči. Můžete jít.“
Jakmile domluvil, začal se Harry propadat zpět.
Když otevřel oči, seděl pořád v křesle a očividně tu spal „nějaký ten pátek“, protože když se chtěl zvednout, cítil se, jako by celý den strávil v posilovně. S vypětím všech sil se svlékl, uvázal si okolo pasu ručník a vydal se do koupelny. Tentokrát ho však jeho kroky zavedly do té zcela normální a on se ani nedivil. Pokud se blížil střed se Smrtijedy a evidentně i s Voldemortem, tak na to chtěl mít čistou hlavu. Sundal si ruční i brýle a vlezl si pod studenou sprchu. Nechal na sebe ty jednotlivé kapky vody padat a smývat z něj ten stres a prach dní všedních. Po dosti dlouhé době, když už mu připadalo, že mu narostou plovací blány, vylezl, osušil si celé tělo, kromě vlasů, protože ten pocit, když mu na kůži po chvílích dopadá voda miloval, nasadil „druhé oči“ a vydal se zpět do svého pokoje. Tam na sebe hodil jeden z hábitů, které vysely ve skříni a měly čistě náhodou jeho velikost. Začal již preferovat kouzelnické oblečení, poněvadž mudlovské se mu zdálo nedůstojné kouzelníkovi. Před obrovským zrcadlem, které se tyčilo hned vedle dveří si rukou prohrábl vlasy, strčil hůlku do kapsy a vydal se co nejdřív najít Lupina. Když opustil pokoj, zaslechl z kuchyně velmi hlasitý rozhovor.
„To snad nemyslíš vážně, chtít změnit místo celého Řádu, jak tě vůbec mohla taková blbost napadnout?“
„Dobře, tak Rema už hledat nemusím,“ řekl pobaveně a vydal se za zdrojem tohohle povyku.
„Reme, tohle ale nebyl náš nápad. Byl to nápad Harryho, tak buď tak laskavý a neřvi tu na mě,“ oponoval již už tak dost rozjetý Frank.
„A proč mi to neřekne sám, proč posílá vás?“
„Myslel, že od nás to přijmeš daleko lépe než od něho, ale jak tak vidím, tak se dost spletl.“
„Vždyť jsme ti před chvíli říkali, co ho k tomu vedlo a mně se to zdá jednoznačný. Snape je Smrtijed, a tak sem můžou přijít kdykoliv,“ vysvětlila Alice.
„To není možný. Je pod neporušitelnou přísahou. Nemůže jim říct, kde se nachází Řád,“ stál si stále za svým názorem Lupin.
„Sakra… ty si jako posedlý. Řekni mi, na co přesně jste použili neporušitelnou přísahu?“ docházela Frankovi trpělivost.
„Na to, že nikomu ze Smrtijedů ani nikomu jinému, kdo není v Řádu nebo na naší straně, neřekneme jeho polohu.“
„V tom případě ale nepadlo ani slovo o tom, že by je sem nemohl přivést,“ vmísil se do rozhovoru i Harry, který už došel do místnosti.
„To je dobře, že si tu, Harry. Nějak se nám ho přesvědčit nepodařilo,“ řekla posmutněle Alice.
„S tím jsem taky počítal,“ konstatoval mladík a podíval se Removi hluboce do očí, „Proč mi nevěříš?“
„Protože se mi to všechno zdá jako úplná blbost.“
„A co když ti řeknu, že jsem měl dneska spojení s Voldemortem a co když ti řeknu, že chystají útok, protože přišli na způsob, jak všechno tohle překonat? Změní se nějak tvůj postoj k téhle věci?“
„To není možný. Takový způsob neexistuje a když na něj nepřišel Brumbál, tak Voldemort na něj nepřijde tuplem.“
„Jak chceš. Takže si tedy pořád budeš myslet, že je to blbost?“
„Jo.“
„Dobře… když se ti to zdá jako úplná blbost, tak to uděláme jinak.“
„Jo a mohl bych vědět jak?“
„Myslím, ne jsem si jistý tím, že umíš nitrozpyt,“ oznámil s úsměvem Harry.
„Byl jsem učitel Obrany proti černý magii jestli si pamatuješ, tak bych ho asi umět měl,“ přikývl dotčeně Lupin.
„Tím lépe, takže prosím,“ vyzval ho Harry.
„Co prosím?“
„No… ty mi neuvěříš, dokud to neuvidíš na vlastní oči, tak si posluž. Já se ti bránit nebudu,“ nadhodil mladík a doširoka otevřel svou mysl.
„Jak chceš.“
Ve zlomku sekundy pocítil, jak se mu Remus začíná hrabat v hlavě. Připadal si jako otevřená kniha. Nechal cizího člověka, aby mu „obracel stránky se vzpomínkami“. Náhle ale Lupinovo hledání ustalo a chvíli setrvalo na jednom místě. Za moment se ale vydalo dál. To už ho ovšem Harry rychlostí světla vystřelil z hlavy.
„Tak… co si o tom myslíš teď?“ usmál se na vlkodlaka, který byl z předchozí komunikace dost otřesen.
„Reme? Reme?“ křikl na něj, protože oslovený nereagoval.
„Jo… co chceš?“ vrátil se na zem Lupin.
„Co si o tom myslíš teď?
„Musíme to hned konzultovat s Radou,“ vyhrkl a vyběhl z kuchyně.
Za chvíli se dole objevila paní Weasleyová a v závěsu za ní Ginny, Hermiona a Fleur.
„Dobrý ráno,“ pozdravila Ginny naproti Harrymu.
„Hm,“ odpověděl jí a dělal strašně uraženého.
Hermiona s Fleur si sedly každá z jedné Harryho strany a daly se do jídla, které během několika okamžiků připravila paní Weasleyová. Toasty a kakao v nich mizelo stejným tempem, až na mladíka obklopeného dvěmi krásnými dívkami. Ten si to jídlo vychutnával, jako by bylo jeho poslední. S každým ukousnutím toastu, s každým douškem kakaa byl stále víc a víc zadumaný. Seděl tam hodně dlouho, protože si ani neuvědomil, že se lidé kolem něj začali střídat, až dočista osaměl. Jediným společníkem mu byl hrnek kakaa, který pořád držel v rukou a odmítal ho pustit. Náhle byl však vyrušen zlatými vlasy, které mu spadly do obličeje. Když vzhlédl nahoru, uviděl tam krásnou Fleuřinu tvář.
„Ši v požádku, Arry?“
„Jo… v pohodě. Ale cítím se nějaký rozlámaný. Celou noc jsem spal v křesle a to není moc příjemný poležení,“ zalhal Harry a nespouštěl z ní obličej.
„A můžu prrro tebe něčo udělat?“
„A víš že ani ne. Já si v tom budu muset poťapat sám.“
„No tak ti aspoň namašírrruju krrk, naučila mě to jedna špolužačka, když šem to párkrát nežvládla.“
Než stačil Harry cokoli namítnout, už cítil, jak mu někdo rozepíná hábit, stahuje ho z ramen a začínají mu tenké dlouhé prstíky běhat po krku. Cítil se jako v sedmým nebi. Tohle bylo to, co potřeboval a co ho mohlo aspoň trochu uklidnit. A evidentně to uklidňovalo dobře.
„Ty… aha, aha… ty vole, ta to umí. - Hm… to jo no a asi nejenom tohle. - Jak to myslíš? - Pane bože, tady je někdo blbej. - A proč zase? - No tak se na ní jenom podívej. T y krásný vlasy, ten obličej, postavička… - Jo asi i tamto bude umět. - Konečně se nám rozsvítilo, ale budu zvědavý, jak to vysvětlíš Ginn. - Proč bych jí to měl vysvětlovat? - Tak sakra otevři oči.“
A skutečně. Když Harry otevřel oči, viděl před sebou tu krásnou zrzku, jak se na něj dívá skrz ty krásné oči, ve kterých teď však byla jen zloba a hněv.
„Ty hajzle, jak si jenom…“
Dál nedomluvila, protože Harrymu napálila takovou facku, že málem spadnul ze židle.
„A ty?“ obrátila pozornost na Fleur.
Nad tou však jenom mávla rukou a se slzami v očích odběhla do salónku.
„Ginn nech si to vysvětlit. Jenom mi masíroval krk,“ křiknul za ní, ale to už ho nemohla slyšet.
„Co se to tu stalo?“ poznamenal Remus, když ji míjel ve dveřích.
„Ale… ani se neptej,“ řekl smutně Harry, ale stále si nechával masírovat krk, „Tak co, jak jste debatovali?“
„Bylo jednomyslně schváleno, že se štáb musí přestěhovat co nejdřív. Takže se začíná balit už teď.“
„To je dobře. Ale chtěl bych tě požádat ještě o jednu věc?“
„Poslouchám.“
„Zařiď ať někdo pošle Franka s Alicí ihned pryč.“
„Teď ti nerozumím, Harry. Byli to… jsou to jedni z nejlepších členů Řádu. Pokud by se něco stalo, tak by tu měli...“
„Ty to nechápeš, Reme. Mohli to být jedni z nejlepších, ale včera zkoušel Frank přivolat polštář na mé posteli a ten se jenom vznesl a ihned vybuchnul. Věřím, že mohli být dobrý, ale teď by je vyřídil i žák čtvrtého ročníku.“
„Já sice chápu, že si…“
„Ne nechápeš nic. Já jsem jim včera, dá se říct, vrátil život a nechci, aby celý moje snažení přišlo v niveč tím, že se nechají nějak debilně zabít. Udělej to, ne pro mě, ale pro ně. Oni nepochopí to, že se nedokážou ubránit. Pokud by se tady něco semlelo, tak nebudou mít sebemenší šanci na úspěch. Pokud ti na nich někdy záleželo, tak je odvedete pryč.“
„Dobře, Harry, dobře. Ale buď si jistý, že se jim to nebude líbit.“
„Díky, Reme.“
Za pár minut už je Lupin odváděl ke krbu.
„Nechápu, proč by jsme měli odcházet?“ vzpouzel se Frank.
„Celý Řád se bude stěhovat a to ihned. Zůstanou tu jenom ti, kteří tu zůstat musí,“ vysvětlil šalamounsky Remus, „Jděte do Bradavic, tam se o vás už Poppy postará.“
„Počkej a co ostatní?“ namítala Alice.
„Ti půjdou hned za vámi.“
Potom Harry uslyšel jenom dvakrát „Bradavice“ a uviděl usmívajícího se Lupina.
„Tak to bychom měli a teď…“
V dalším rozhovoru je vyrušila monstrózní rána, která se bleskurychle rozletěla po celým domě.
„Co to sakra…“ ulevil si Harry, ale poté mu to došlo, „Sonorius.“
„Kdo vkročí dovnitř nevyjde ven živý. A buďte si jistí, že nežertuji.“
„Co to blbneš?“ divil se Remus.
„Jsou tu Smrtijedi,“ křikl za ním a sám sprintoval ke vchodovým dveřím.
Když tam doběhl, všiml si, že dveře jsou na milion kousíčků a hala je v obležení Smrtijedů.
„Já vás varoval,“ konstatoval Harry, namířil na jednoho ze skupinky a využíval toho, že se útočníci teprve formují a nedávají pozor, co se děje okolo, „Avada kedavra.“
Zelený paprsek se mu zaryl do hrudi a vysál z něj život. Tím však na sebe upoutal pozornost.
„Tak se znovu setkáváme, Pottere. Máme spolu ještě nevyřízené účty,“ procedil mezi zuby jeden ze zakuklenců arogantním a povýšeným tónem.
„Pottera nechte mě,“ křikl ještě ke svým kumpánům, kteří se rozbíhali do celého domu.
"Si to ty, Lucie?" rýpnul si Harry a na tváři se mu rozlil úsměv, „Impedimenta.“
Malfoy však kouzlo vykryl: „Jak si dovoluješ mi tykat, ty spratku. Já jsem z čistokrevného kouzelnického rodu. Mdloby na tebe.“
„Sakra, Lucie, já myslel, že ses z našeho minulého setkání poučil a jak vidím tak ne,“ bavil se Harry a pohybem hůlky kouzlo zničil dřív, než k němu doletělo.
„Je vidět, že si zesílil, Pottere,“ řekl Lucius a poslal na něj další triviální kouzlo.
„A to ještě není všechno.“
S kouzlem Harry naložil stejně jako s minulým a začal na „blonďáka“ pálit jedno kouzlo za druhým v takovém časovém úseku, že je Malfoy stačil z vypětím sil odrážet a místy přihodit i svoje vlastní. To si ale vykouzlilo další velký úsměv na Harryho tváři.
„Nechápu, jak vůbec může Voldemort mít za Smrtijedy takový břídily.“
„Jak si dovoluješ říkat jméno Temného pána,“ sykl na něj „frontám skupiny Judas priest“.
„Docela lehce, ale vidím, že tobě jeho jméno taky nedělá dobře. Že by nějaký špatný vzpomínky?“
„Jak si…“
Dál už mluvit nemohl, protože Harry dosáhl přesně toho, čeho potřeboval. Vytočil Lucia tak, že mohlo jedno kouzlo projít jeho obranou a otec našeho „milovaného“ Draca si tady udělal pěkný letecký den přes celou halu, kde si „chudáček“ dal o stůl do hlavy. Měl kliku, že si neprorazil spodinu lebeční, protože to by mu asi Harry na pomoc nepřispěchal.
„To byla rána,“ zaradoval se mladík.
Ve vítězné euforii však zapomněl tentokrát na obranu sám a hůlka mu vylétla z ruky. Ihned poté pocítil účinky kletby Cruciatus. Ta ale po pár sekundách pominula.
„Pán říkal, že Potterovi nesmíme ublížit,“ okřikl jeden Smrtijed druhého.
„Já mu neublížím, ale jenom si s ním pohraji.“
Jejich krátké roztržky využil Harry k tomu, že si přivolal zpět svou hůlku a postavil se do soubojové polohy.
„Avada kedavra, Explosio,“ křikl po nich.
Zeleného hada následovala rudá koule a obě kouzla našla svůj cíl dokonale. Jeden Smrtijed odlétl asi pět metrů, kde narazil do zdi, ale byl mrtvý dřív, než si to vůbec stačil uvědomit, a druhý po nárazu koule explodoval.
„Kreténi,“ ulevil si mladý Potter, otočil se k mrtvolám zády a vyšel vstříc zvukům z kuchyně, kde zřejmě probíhala bitva.
Když přišel do kuchyně, uviděl krčící se Ginny, srdnatě se bránící přesile tří Smrtijedů. Náhle jeho zrak upoutalo z ničeho nic se objevivší zakuklenec, který měl nebohou zrzku přímo na ráně. Harry ihned kolem ní črtal na zem kruh, ale zakuklenec byl rychlejší.
„Rectumsempra.“
„Ginny,“ křikl mladík.
Dívka se na něj otočila, ale než mohl cokoliv říct, kouzlo ji zasáhlo plnou silou. Měla však štěstí, že nebylo tak přesné a „jenom“ jí rozpáralo břicho.
„Ginny.“
Tím však na sebe přilákal pozornost útočníků. Harry na jejich vztyčené hůlky ale nedbal. Ony tři smrtijedy pohybem hůlky odrazil na protější zeď, kde na krátkou dobu ztratili vědomí a co nejrychleji doběhl k dívce. Jakmile u ní přiklekl, dokončil kouzlo a zeď se vztyčila přesně v okamžiku, kdy do ní narazila kletba smrti.
„Ginny, miláčku, tohle mi nedělej.“
„Har… Harry, to…“
„Medico,“ zaburácel mladík.
Z hůlky mu ihned vystřelil zlatý kužel, který se vpil do Ginniných ran.
„Aaargh,“ zařvala dívka a to bylo všechno, co z ní vyšlo, protože upadla do mdlob.
Po chvíli se rány začali zavírat a světlo slábnout. Když záře zmizela, tak jí Harry ještě zkontroloval tep na krku.
„Ty si mi ale dala zabrat,“ konstatoval unaveně.
Hned poté se však vztyčil na nohy, jedním pohybem zrušil zeď a hůlku namířil na ohromeného Smrtijeda.
„Crucio.“
Zakuklenec začal hned „tancovat tance svatého Víta“. Harry ho nechal asi tak dvě minuty dusit ve vlastní šťávě, než přestal.
„Měl si smůlu, že si sem šel,“ oznámil mladík po chvíli, kterou dal Smrtijedovi na zotavení, „Já jsem vás varoval. Říkal jsem vám, ať sem nelezete, ale vy ne. Crucio.“
Tentokrát už u mučení tak dlouho nevydržel.
„Ty toho moc nevydržíš,“ konstatoval pobaveně nad jeho, na smrt, bílým objektem pomsty, „Nebudeme tě proto moc zdržovat v cestě, co ty na to?“
Namířil mu hůlkou na břicho a křikl: „Rectumsempra.“
Dosáhl přesně požadovaného výsledku. Kouzlo mu rozpáralo břicho stejným způsobem, jako nebohé zrzce. S jeho zraněním si však vrásky nedělal. Jenom se na něj díval s úsměvem od ucha k uchu.
„Tak co, je to příjemný? Já jsem tohle ještě nezažil, ale dost by mě zajímalo, jestli to bolí,“ strachoval se sarkasticky Harry, „Asi jo viď? Jinak bys tu nekřičel jako prase. Hm… to mě ale mrzí. Měl bych ti to asi ulehčit, co?“
Namířil Smrtijedovi hůlkou na srdce, ale pak sdělil: „A víš co? Já tě tu takhle nechám a budu pozorovat, jak mi pomalu umíráš. Myslím, že to bude větší zábava.“
Proto tedy ruku s hůlkou pustil vedle těla, opřel se o zeď a čekal. Čekal a pozoroval, jak se Smrtijed dusí vlastní krví. Pozoroval, jak sebou začal v křeči házet a jak nakonec vydechl naposledy.
„To ti patří, parchante.“
Když se ale otočil na tři, podle něho, omráčené Smrtijedy, zjistil, že už vůbec nejsou omráčení a že stojí proti němu a hůlkami mu míří na srdce.
„Půjdete s námi, Pottere,“ vyzval ho jeden ze zakuklenců.
„A co když nepůjdu?“
„Tak to odnese vaše přítelkyně.“
Harry jen lehce pohnul hůlkou směrem k Ginny a tím okolo ní vytvořil neviditelný štít.
„Tak na to se nedá nic namítnou,“ řekl naoko zdrceně.
„V tom případě nám odevzdejte svoji hůlku.“
„Já mám ale ještě jeden nápad. Všechny vás zabiji, Ginny se nic nestane a já s vámi nikam nepůjdu. Poly Avada kedavra.“
Z hůlky mu vytryskl mohutný zelený paprsek, který se ihned poté rozdělil do tří pruhů a každý trefil svůj cíl. Smrtijedi se ještě odmáznuli na stěnu, kde po nich zůstaly patrné krvavé fleky, a svezli se k zemi bez známek života.
„Tak Ginny bychom měli a teď kde je Ron s Hermionou,“ vyřkl jednu ze svých myšlenek.
Z kuchyně zamířil do salónku, kde ve vchodu bojoval Remus se dvěmi Smrtijedy.
„Ty vole, jsou ke mně zády. – Na to se vykašli a jednej.“
„Avada kedavra, Rumpo desmos.“
První Smrtijed se po nárazu zeleného hada zhroutil hned k zemi. Poté Harrymu z hůlky vytrysklo jasně bílé světlo, které se zformovalo do obrovské ruky, které popadla druhého Smrtijeda za hlavu a začala mu s ní pomalu točit do nepřirozeného úhlu, až se ozvalo dvojité křup, ruka zmizela a zakuklenec si ustlal vedle svého kolegy.
„Harry, co to sakra děláš?“ okřikl ho Remus.
„Pomáhám ti přeci.“
„Takhle mi pomáháš? Vždyť je zabíjíš jako zvířata.“
„Chovají se jako zvířata a já je taky budu zabíjet jako zvířata,“ zdůvodnil Harry a bleskurychle namířil za Lupina, „Rectumsempra.“
Ve stejném okamžiku strhl Rema stranou. Ihned potom jejich bývalou pozicí prolétlo zelené světlo. Za desetinu sekundy potom se ale ozvala rána. To od toho jak se kolegiálně zachoval onen zákeřný Smrtijed a připojil se k ostatním „na druhé straně“ s podřezaným hrdlem.
„Díky.“
„Nemáš zač. Kde jsou Ron a Hermiona?“
„Schoval jsem je do chodby k tvojí knihovně, ale nevím, jestli tam pořád budou. Ty je znáš nejlíp.“
„Tys jim tedy řekl, co tam je?“
„Ne. Oni jsou na tom stejně, jako ty, když si tam byl prvně. Vidí jenom pevnou zeď, nic za ní.“
„Ok,“ konstatoval Harry a rozběhl se směrem k obrazu paní Blackové, ale na půli cesty se zastavil a obrátil se k poslednímu Pobertovi, „Nenech se hlavně zbytečně zabít.“
Ihned jak přiběhl k obrazu, dotkl se spodní části a když se objevila tajná chodba, tak do ní rychle vklouzl. Jakmile se objevil uvnitř, rozsvítily se pochodně a osvětlily tak pět postav u průchodu v kamenné zdi. Harry preventivně namířil hůlku na jednu z nich a pomalým krokem se vydal vstříc svému osudu. Když se přibližoval, mohl docela dobře odhadnout situaci. Viděl Hermionu s Ronem ležící v bezvědomí před třemi Smrtijedy, kteří na ně míří hůlkami, ale dívají se Harryho směrem.
Když byl od nich takových pět nebo šest metrů, vzala si slovo jedna postava: „No konečně, Potříku. Už jsem myslela, že se sem nedostavíš.“
„Bello,“ pozdravil Harry kývnutím hlavy, „Já myslel, že mi nějaký ten pátek nebudeš chodit na oči po tom minulým výprasku, ale jak vidím, tak jsem se docela splet.“
„Můj milý, Potříku. Pokud si dobře vzpomínám, tak ten, kdo na tom byl minule bídně, si byl ty a ne já.“
„O tom by se dalo polemizovat. Ale teď jsme tu asi kvůli něčemu jinému, že?“ nadhodil Harry a úsměv z tváře se mu nevytratil.
„To máš pravdu. Pán nás poslal, abychom zjistili, kde se tu ukrývá tajná místnost tvého rodu,“ vysvětlila Bella a neustále ho hypnotizovala očima.
„Knihovna mého rodu? Nevím o čem to mluvíš?“ zatloukal drze Harry.
„Takže, ty, nevíš o žádné tajné místnosti?“
„Ne.“
„Dobře… Tak to ti budu muset oživit paměť,“ oznámila Bella a pokynula jednomu ze Smrtijedů.
Ten probudil Hermionu a než se mohla jakkoli rozkoukat, už pociťovala účinky kletby Cruciatus. Celou chodbu zaplnily výkřiky nebohé dívky, svíjející se na zemi. Za několik okamžiků kouzlo pominulo.
„Udělej to ještě jednou a podruhé se už nenadechneš,“ doporučil mu Harry a pohledem probodával Lestrangeovou.
„Copak, Potříku? Nelíbilo?“
„Já jsem na tohle už svůj názor řekl.“
„Dobře, takže se zeptáme ještě jednou. Řekneš nám, kde je ta místnost?“
Harry se podíval do těch Hermioniných krásných očí, ve kterých se odrážel strach míšený s bolestí, který by jako prosil, aby už nemusela takovou bolest podstoupit. Avšak na její pohled nedbal.
Probodl Lestrangeovou jedním vražedný pohledem a pak pronesl: „Ne.“
„Máš skvělý kamarády, ty mudlovská šmejdko,“ prskla Bella na schoulenou Hermionu a poté dala opět znamení Smrtijedovi.
„Crucio.“
Chudinku Hermionu znovu zasáhla kletba, která se nepromíjí, a celým tělem jí začala prostupovat obrovská bolest. Chvíli se bránila křiku a dusila ho v sobě, ale nešlo to vydržet věčně, a tak nakonec povolila.
„Já tě varoval,“ konstatoval Harry, jakmile vyšly na světlo světa první Hermioniny skřeky: „Avada kedavra.“
Zelené světlo zahalilo místnost a překrylo svit loučí. Když zmizelo, ležel Smrtijed na zemi bez známek života.
„Ty,“ křikla na něj Bella, „Tys ho zabil.“
„Já ho varoval.“
„Ty… Crucio,“ pronesla opět tu známou mučivou frázi Lestrangeová.
„Ne,“ zaslechl ještě Harry Hemionin hlas, než mu hlavu zatemněla bolest.
„Bolest je jen psychická, bolest je jen psychická, bolest je jen psychická.“
Tuhle frázi mu jednou řekl Brumbál a on se jí teď držel. Nepadl na zem a nezačal se svíjet v křečích. Jen pomalu klesl na kolena, pevně oběma rukama chytil hůlku a dokola si opakoval frázi, že bolest je jen psychická.
„Nechte ho. Slyšíte? Nechte ho,“ bránila chlapce, sice jenom slovně, Hermiona.
„Nepleť se do toho, mudlovská šmejdko,“ okřikl ji zakuklenec, „Crucio.“
Tentokrát se již výkřikům nebránila a dávala jim volný průchod.
„Ji… ji z toho vynechejte. Ona… ona… vy jste tu kvůli mně. Ona s tím nemá nic společného,“ vysoukal ze sebe s vypětím všech sil Harry.
„Dobře. V tom případě,“ bavil se Smrtijed, „Crucio.“
Hermionin křik ustal a byl nahrazen jemným a skoro neslyšným pláčem. Za to Harry dostal kletbu i z „druhé ruky“. Jak se snažil nevnímat bolest, začala jeho tělem procházet obrovská křeč, že málem pustil hůlku z rukou. Mohlo by se zdát, že se třásl strachem, ale nebylo tomu tak. To se jenom pokoušel držet pravidla bývalého bradavického ředitele.
„Ta toho moc nevydrží,“ ušklíbl se Smrtijed při pohledu na Hermionu.
To však byla pro Harryho poslední kapka. Jakoby našel skryté zásoby energie, náhle křeč ustala. Rychlým švihnutím hůlkou zničil obě kletby a pln síly vyskočil na nohy.
„To snad…“ nestačila doříct Bella.
„Explosio,“ zaburácel a Smrtijed vedle Belatrix se rozstříkl do okolí.
„Crucio.“
Tentokrát byla kletba mířena na ženu, která mu způsobila tolik utrpení. Harry do ní vkládal všechnu svojí zlobu a nenávist k ní a podle toho to taky vypadalo. Svíjela se v ohromných bolestech a její výkřiky musely být slyšet kilometry daleko.
„Harry, nech toho,“ vyzvala ho dívka.
„Harry, slyšíš mě?“
Mladík ji vůbec nevnímal. Dokonale se vcítil do kletby, která dokázala způsobit větší bolest než celá mučírna.
„Harry,“ zacloumala s ním Hermiona, čímž mu nabourala koncentraci a kouzlo pominulo.
„Co je?“
„Co děláš?“
„Já nedělám nic, jenom si tu s Bellou trochu hrajeme. Viď, Bello?“
„Já tě… až se… až se mi dostaneš do rukou bu… budeš si přát, aby ses nikdy nenarodil,“ sípala Smrtijedka.
„No jo. Lidi toho nakecají,“ konstatoval Harry, „Tak se zvedej. Půjdeme na procházku. Jsi ráda?“
„Zabiji tě.“
„Jo. To mi říká hodně lidí.“
„Harry, myslím, že není nutný ji ještě víc zlobit,“ strachovala se Hermiona.
„Zlobit? My si tady jenom přátelsky povídáme. Tak se už zvedej,“ řekl sarkasticky a na poslední větu dal zvláštní důraz.
Bella se ztěžka zvedla, Harry popadl její hůlku, „oživil“ Rona a všichni čtyři se vydali zpět do haly. Jakmile se za nimi objevil obraz paní Blackové, zamířili do jídelny. První Belatrix, za ní hned Harry držíc hůlku zabodnutou v jejích zádech a za nimi Hermiona s Ronem, kteří se navzájem podpírali.
„Co jí je? Vypadá jako… Pane bože,“ zaslechl vzlykání paní Weasleyové.
Bella se tomu lehce zasmála, ale poté co ji Harry zapíchl hůlku hluboko do ledviny ihned zmlkla.
„Ne. Ona nemůže být. Au. Sakra, co to je,“ zanadával Remus.
To už ale stáli na prahu kuchyně. Když se tam objevili, ihned všichni namířili hůlky na Belatrix až na dva. Na manžele Weaselyovi, kteří seděli u Ginny a byli mrtvolně bledí.
„Mdloby na tebe,“ šeptl Harry a Bella se odporoučela k zemi.
„Co to bylo?“ vyhrkla Tonksová.
„To nic nebylo, to jsem byl já,“ zažertoval Harry, ale sklidil za to jenom rozezlené pohledy, „Musel jsem ji omráčit, mohla by se přemístit pryč.“
Potom pomalu přešel k Ginny, švihnutím hůlky zničil ochranný štít a přiklekl k ní.
„Je v pořádku. Jenom se chvíli prospí.“
„Ale co tohle. Vždyť to je krev,“ oznámila paní Weasleyová, ukazujíc na nasáklé oblečení v místě ran minulých.
„O to jsem se už postaral,“ konstatoval Harry.
Náhle je však vyrušil zvuk přemístění.
„Á, to jsou naše posily. Přišli trochu pozdě,“ zaradoval se jeden člen Řádu.
„Neměl si volat další členy, zvládli jsme to sami,“ řekl druhý.
Jakmile onen „šikulka“, který volal posily vystrčil hlavu z kuchyně, ozářilo halu zelené světlo a on padl k zemi mrtev. Rozprostřelo se ticho, které bylo narušeno jen zrychleným dechem některých členů.
„Vylez, Pottere. Jsem si jist, že tam si,“ rozezněl se celým domem ledový hlas.
„Voldemort,“ vydechlo několik členů Řádu.
Harry se hned zvednul a štrádoval si to k mrtvému.
„Kam si myslíš, že jdeš?“ zastavil ho Lupin.
„Reme, on chce mě. Vsadím všechno zlato, že mě nechce zabít, dokud si se mnou nepromluví.“
„Ty ses asi zbláznil. Tohle je Voldemort. Ten tě zabije aniž by mrknul okem.“
„Sám přece víš, že mě kletba smrti nic neudělá,“ šeptl mu do ucha a vykročil do haly.
Jakmile přešel práh, načrtl hůlkou na zem čáru a řekl: „Maceria.“
Zeď se vztyčila právě včas, aby zabránila průchodu dalších kouzelníků.
„Sakra, co děláš?“ vyjel na něj Remus.
„Tohle je jenom mezi mnou a Voldym. Nechci, aby při tom zemřel někdo jiný. Pokud vím, tak vy tu kletbu odrazit nedokážete, já jo.“
Poté se obrátil k Pánu zla, vyrovnaným, aristokratickým, nadřízeným krokem k němu došel.
„Tak se konečně zase setkáváme, Pottere,“ zasyčel Voldemort hadím jazykem.
„Ani nevíš, jak jsem se na tohle setkání těšil, Voldemorte,“ odpověděl Harry stejným způsobem.
„Dobře. Tak toho necháme,“ pronesl černokněžník již normálně a hluboce se mu zadíval do očí.
Harry poznal, že se pokouší vniknout do jeho hlavy a aniž by se jen Pán zla přiblížil k jeho vzpomínkám, bez milosti ho vykopl z hlavy.
„Velmi dobrá nitrobrana,“ konstatoval Voldemort, „Kdo tě učil?“
„Jsem rozený samouk,“ zasmál se Harry.
„Asi víš, proč tu jsem?“
„Jo. Když nejde Mohammed k hoře, musí jít hora k Mohammedovi.“
„Jak to myslíš?“
„Jenom tak, že tu si, protože mě tvoji neschopní Smrtijedi nedokázali přivést k tobě,“ vysvětlil Harry mudlovskou frázi.
„Jak je vidět, tak jsem opravdu udělal chybu, že jsem do domu těch mudlů poslal je.“
„Jo. To byla jediná možnost, kdy si mě mohl dostat, teď už to půjde daleko hůř.“
„Proč myslíš, Pottere?“
„Protože tenkrát bych s tebou možná dobrovolně i šel, ale teď opravdu ne. Co je vůbec tak důležitého, že velký lord Voldemort potřebuje Harryho Pottera živého?“
„Tobě to nedošlo?“
„Ne.“
„Chci, aby ses ke mně přidal.“
„To se dalo čekat. Ale myslím, že mojí odpověď už znáš.“
„Ano. Znám ji hodně dlouho, ale myslel jsem, že si zmoudřel. Nedokážeš se postavit mým Smrtijedům bez toho, abys měl za zády Brumbála. A jelikož ten už ti jaksi moc nepomůže, si absolutně neškodný.“
„V jedné věci máš pravdu. Opravdu je Brumbál po smrti, ale toho jak oba dobře víme zabil Severu Snape, ne Draco Malfoy. A propos, můžu vědět, jaký dostal trest?“
„Dobře. Ale nejdřív se tě zeptám naposledy. Přidáš se ke mně?“
„Nepřidám.“
„Jak chceš. V tom případě ti to klidně řeknu, protože když tě zabiji, tak to těžko někomu jinému řekneš. Ano potrestal jsem ho. Kdyby to nebyl Luciův syn, nedožil by se rána. Ale on mě dokázal přesvědčit, že pokud dostane Draco ještě jeden úkol, tak už nezklame.“
„A můžu vědět, co je to za úkol?“
„Myslím si, že už jsme mluvili dost,“ zakončil Voldemort a tasil hůlku.
„Já taky,“ reagoval pohotově Harry, „Expelliarmus.“
Pán zla však kouzlo pohybem hůlky poslal někam nad sebe.
„Ale, Pottere, myslel jsem, že ses za ty dva roky, co utekly od našeho posledního setkání, naučil něčemu lepšímu. Crucio.“
„Fylaxis,“ křikl Harry.
Kouzlo se od štítu odrazilo zpět na Voldemorta takovou rychlostí, že ho dokonce zasáhlo. Ten zařval jako raněné zvíře, ale to bylo jediné, co se stalo.
„Je vidět, že jsem tě podcenil,“ konstatoval Pán zla, „Impedimenta.“
„Ale, Voldemorte, ty taky nezáříš nějakými skvělými kouzly. To mě snad nechceš zabít?“ zasmál se Harry, když poslal kouzlo dva metry vedle své pravé ruky.
„Tebe to už snad přestalo bavit?“
„Ne. Jenomže teď někdy bude čas oběda a já mám hlad jako vlk.“
„Když chceš, tak to můžeme klidně skončit,“ oznámil černokněžník, „Avada kedavra.“
Harry se kouzlu však elegantně vyhnul a oplatil stejně. Jeho soupeř se jí ale uhnul podobně.
„Tak jsme už přišli ke tvrdšímu kalibru, co?“ rýpnul si Pán zla.
„Nemysli si, že nemám sílu na to, abych tě zabil. Pokud se mi naskytne možnost, nebudu váhat ani vteřinu,“ vybalil na rovinu Harry.
„Tak to abychom neztráceli čas. Crucio,“ sykl Voldemort.
„Nic lepšího neumíš?“ zasmál se Harry, když kletbu zničil ještě v letu.
„Avada kedavra.“
„Avada kedavra.“
Jejich kouzla se okamžitě spojila. Oba věděli, co to znamená. Harry však tuto situaci měl lépe promyšlenou. Ihned po spojení doslova utrhl svou hůlku od paprsku, čímž efekt zrušil.
„Crucio,“ křikl hned.
Kletba Voldemorta zasáhla, ten se sesunul na kolena, ale nekřičel. Vypadal úplně stejně, jako Harry před pár okamžiky. Za pár sekund mladík kletbu zrušil.
„Tak jaký to bylo, Voldemorte. Jsem si jistý, že to bylo poprvé, co si na vlastní kůži tenhle kousek pocítil.“
„Jak si to…“
„Hold jsem asi stejně silný jako ty.“
„To není možný. Nikdo nemá takovou moc jako já. Avada kedavra.“
„Jak vidíš má. Explosio.“
Obě kouzla se pouze těsně dotkla a minula své cíle o pěkných pár metrů.
„Mě nemůžeš zabít, Pottere.“
„A já se vsadím, že jo. Rumpo desmos.“
Voldemort vytvořil sytě černý štít, od kterého se kouzlo odrazilo zpět k Harrymu. Ten však ustoupil o dva kroky a nechal bílý paprsek nabourat do schodů.
„Ale, ale. Kdepak si vzal černou magii, Pottere?“
„Dlouhá historie.“
Ihned potom na sebe začali pálit jedno kouzlo za druhým a každé druhé bylo smrtelné. Jeden štít střídal druhý, ale Harry si svůj trumf nechával do konce boje, nebo na poslední chvíli, jako eso v rukávě. Ten moment však nepřišel.
„Crucio,“ zaznělo z Voldemortových úst.
Harry, který vystihl špatný okamžik mezi štíty, se ihned odporoučel k zemi. No tedy spíš na kolena. Hned se dostavila ta známá křeč od potlačování bolesti.
„Ty vole, tak ten ji nepoužívá prvně. - To evidentně ne. Hold ji má natrénovanou.“
„Impedimenta.“
A náš milý Chlapec, který přežil, odletěl až ke schodům a pořádně se o poslední fláknul do hlavy. Jakmile dopadl, tak Pánu zla vlétla jeho hůlka do ruky a ten k němu pomalým krokem došel, jako by si snad vychutnával svůj triumf, a namířil mu hůlkou na srdce. Harry v tu chvíli jenom lehce pohnul rty.
„Byl si můj největší soupeř, Pottere. Tak si myslím, že si zasloužíš rychlou smrt. Neměj strach vystavím tvoje tělo jako odstrašující příklad toho, jak dopadne každý, kdo se mi vzepře. Odpočívej v pokoji,“ dokončil sarkasticky, „Avada kedavra.“
V členech Řádu by se v tu chvíli krve nedořezal. Všichni byli namáčknutí u vyčarované přepážky a pozorovali ten hrůzostrašný výjev před sebou. Harry však udělal to, co jediné mohl. Díky kouzlu, které před malou chvíli vyřkl, měl všechny reakce abnormálně zrychlené. Proto, když Voldemort vykřikl kouzlo, rozevřel dlaň a objevil se mu v ní meč z rodinné komnaty. Měl jenom zlomek vteřiny na reakci, ale jelikož kouzlo zrychlilo všechny jeho smysly a i jeho samotného, zareagoval včas.
„Parmula,“ křikl s takovou rychlostí, že mu nikdo nemohl rozumět.
Štít se rozvinul právě v okamžiku, kdy do něj kletba narazila. Voldemort stál jako opařený. Očividně nedokázal vstřebat to, co se před ani ne sekundou stalo. Než však stačil Harry udělat cokoliv, špička ostří se rozsvítila tmavě modrým světlem, které zasáhlo černokněžníka do hrudníku. Byl to náraz takové síly, že Pán zla prolétl vchodem až před dům. Harry ztěžka vstal a došoural se ke dveřím, kde se opřel o futra. Meč ihned poslal zpět na své místo a přivolal si hůlku, která po nárazu zůstala někde v hale.
Voldemort se ztěžka zvedl a zasyčel: „Tohle ještě není konec, Pottere. Já tě dostanu. To přísahám.“
Jakmile to dořekl, přemístil se neznámo kam. Harry se chvíli díval na místo, kde ještě před chvílí stál a pak sebou plácl na zem.